A je to tu zase.. pořádné zážitky, které stojí za to si
poznamenat, sepsat a vracet se k nim a taky začátek.. Začátek každého
blogu =D Přiznám se, že kdyby tato část šla přeskočit, přečtete si tento článek
mnohem dříve, ale začátek se přeskočit nedá, takže já začínám své řádky
klasickým klišé o tom, jak začít. Ale alespoň Vám slíbím, že se budu snažit,
aby to co napíšu bylo pokud možno, co nejkvalitnější.. no ale už dost, dost
bylo omáčky...
Tady je můj úvod: http://www.youtube.com/watch?v=f4hsC0nRvZM&feature=related pěkně po mém a to písní a to právě tou,
kterou mi večer/dva před odjezdem poslal Honzí a já si zase uvědomila, jak dlouho
všechny své blízké neuvidím. A tentokrát ten odlet a loučení bylo jiné, jak kdyby
se nejednalo jen o výměnák a domů. Spoustu zvláštních pocitů. A přestože, už
jsem si zažila dost věcí na to, abych řekla, že by to mohlo stačit, vím, že je
zatím něco víc, takže uvidíme...
Vedle písně mám teda ještě jeden začátek (již více související
se samotným cestováním a kulturní výměnou) a to, když se na nás paní
v letadle otočila se slovy „Holky, rušíte celé letadlo“. To byl tedy ten
moment, kdy jsme se rozloučili s českou kulturou a smutno nám teda nebylo.
A mimo jiné, celá letadla, autobusy, vlaky, bary, parky rušíme nadále =D Jen
reakce je jiná. Teda řekněme žádná. Že by důvodem byla jazyková bariéra nebo
lhostejnost?
„V průvodci Lonely
Planet jsme se dočetli, že hlasité projevy na veřejnosti jsou projevem
hulvátnosti, takže možná, že jen thajcům nestojíme za to aby se ozvali“
Každopádně mezi pubertální teens takhle zapadneme.
Let byl v pohodě, zahráli jsme si proti sobě nějaký
přiblblý hry a pak se podívali společně
na ještě přiblblejší film „George of the jungle“ . naše vzpomínka na dětství,
kdo t neznáte, tak mazejte stahovat ;)
Na letišti k našemu „velkému“ překvapení nečekal nikdo,
kdo by nás vyzvedl, tak jsme v klidu dojedli poslední řízek s chlebem
(velké díky mamince za nás za obě, opět jsi měla pravdu, že se budou hodit),
vychutnali si jízdu moderním Skytrain, a vzali tágo do hostelu, 40kaček, paráda
:-D
Přemýšlím, jak bych shrnula první týden, a asi (ikdyž si to
teď s odstupem nerada přiznávám) tak jako velký šok. Přestože jsem nic
neočekávala, tak mě to všechno „nic“ překvapilo. Každý den jsme zápasili
s lidmi neschopnými komunikovat anglicky; část města, kde jsme bydleli
taky nebyla nejkrásnější, atd. Naším prvním velkým úkolem bylo najít během tří
nocí ubytko. A musím říct, že v místě jako je Bangkok, když má člověk
sotva přístup k netu, neumí se přepravovat, nerozumí systému označení ulic
atd., tak to byl docela oříšek (né-li přímo ořech)... Poslední den, už se to
začalo rozjíždět a dokonce jsme i pár pěkných nabídek viděli. Na druhou stranu
se ale ozval koordinátor, že nabídka univerzitního hotelu by pro nás po slevě
byla 10000THB (asi 5500Kč, dva pokoje, dvě koupelny), tak jsme to vyčerpané
s úlevou vzali =D Přiznám se, nejdřív se nám myšlenka toho, že budeme
bydlet v kampusu a každý den koukat z okna na Thajce pobíhající
v uniformách nelíbila. A taky jsme samozřejmě museli mít něco extra,
vymýšlet si atd. Ale teď jsme za tohle místo opravdu rádi. Sice by se dalo
sehnat lepší, ale tady máme pohodu, ochotný personál a hlavně celé okolí je
prostě přirozený (žádná chudá čtvrť, žádná moderní bohatá, ani mimo, ani
turistický) – krásný levný místo plný milých upřímných lidí a studentů. A v přízemí
je bazén, kterej navštěvujeme každé ránko:-P lepší už mohlo být jen kondo v 25.
patře u řeky :-P ... Kecám, bych se musela plesknout, kdybych si tady takhle
žila =)
A náš dojem ze školy po prvním týdnu? Hrůza, katastrofa a
beznaděj!!! Na přivítání potleskem a focení jsme nebyly ani připravený ani
zvědavý... (Ale Thajci jsou vlastně hrozně kjut, no ne?)... Uroveň angličtiny
byla k pláči, věk 18/19, když k tomu ještě přičteme (teda spíš
odečteme) rozdíl ve psychické vyspělosti mezi evropskou a asijskou mentalitou,
skoro nám to přišlo jak noční můra =D Vážně, měli jsme děsnou depku. Naštěstí
jsem jen omylem vlezli na hodiny nějakého bridging coursu, takže je teď všechno
jinak. Haha, vlastně ne tak uplně =D To my jsme změnili přístup.
Hmmm, jako bych to ohodnotila teď po měsíci? Chvilku nám to sice
trvalo, ale nakonec jsme si vybrali jakžtakž předměty a nacpali je do dvou dní,
čtvrtek a pátek. Systém tu je trošku jiný, předměty mají v bloku jeden
ráno a jeden odpoledne, takže dva předměty denně a hotovo. Někteří učitelé si
rádi užijí poctivé tři hodiny a jiní zas přijdou pozdě a po hodince neví co
s námi. A předměty teda máme Thai culture, Human resource mangement, MICE
tourism a já mám ještě methods in business research. Na pondělí jsme si ještě
přihlásili na fráninu, protože je tam supr učitel (Absolutně ho obdivuju za to,
jak se adpaptoval na zdejší kulturu a krásně to s těma děckama umí, a toho
vážně ebergizující učitel a docela fešák, až na ty pejzy). No nic jedem dál. Takže
i bez této frániny nám 4 předměty krásně
stačí. Na fakultě mají tři zaměření: airlines, hospitality a business a všechny
předměty jsou v angličtině. Bohužel máme pocit, že studenti jazyk stejně
nijak extra neovládají a možná je to i kvuli tomu, že sami učitelé ty věty
slepujou, jak jim to přijde. Moc
rodilých učitelů jsme nepotkali, typická thai-english gramatika je něco ve
smyslu „is depend“ „is mean“, mluví trochu tarzan english, vypadávají jim
podměty a slovesa používají v infinitivu i po předložkách atd. Takže se
pak těm studentům nesmí nikdo divit. Přestože to vypadá, že mají docela
sofistikovanou slovní zásobu, ale o to horší je jim pak porozumět ve spojitosti
s tarzan grammar =D
A způsob výuky je dost nekreativní a nesamostatný (mimo
našeho učitele frániny, samo). Děcka sice dostávají spoustu prací a úkolů,
píšou jednoduché eseje, ale učitelé většinou chtějí slyšet jeden názor. Myslím,
že jsem o tom četla i v pruvodci, že to je problém současného vzdělání.
V Thajsku je vzdělání obecně dost uznávaná záležitost. Učitel
je jedno z nejváženějších povolání, a spoustu učitelů pár svých hodin
odučí bonusově mimo svou lokalitu v rámci nějakého volunteer programu nebo
pracuje pro školu na dalších projektech. A na studenty se tu nekouká jako na
flákače, ale jako na to, co prostě tvrdě pracují na své budoucnosti, aby se
později mohli postarat o své rodiče. Pokud máme zrovna uniformu, tak nás tu
lidé mnohem víc uznávají.
Samostatné kreativní myšlení se ve školách moc nepodporuje a
to že spoustu věcí prostě má svůj řád a zvyk s tím se tu potýkáme každý
den. Když chceme na výlet, tak se musíme zastavit u ředitelky školy, jakože
teda někam jedeme, ta se nezapomene zmínit, že „si teda děvčátka asi pořád
někam jezdí, když z jejich hotelové místnosti nejde žádnej hluk“, no
prosím?? Copak se tu mám jako někomu zpovídat? A každý se nám tu snaží dávat
rady typu, „sem nejezděte proto“, „tohle nedělejte proto“ a zavrhují vše, co se
trochu vymyká „normálnímu stavu“.
Ale tím nechci říct, že by tu snad lidé byli špatní nebo
tak, naopak jsou prostě bezvadní. Většinou tu není nic problém, když má člověk
chuť na pivko a zrovna v restauraci nemají v lednici, tak taťka pošle
synka do 7/11, když není zmrzka tak vám ji někdo ochotně skočí koupit naproti
do stánku. Skoro bych řekla, že specialitkou je jejich ochota pomáhat. každý by
nám tu hned rád radil, ale nějak si vždycky až potom uvědomí, že vlastně neumí
anglicky.. To je klasická šablona: zavoláme souseda, ten bude vědět. Soused
ochotně přiběhne, ale jakoby si pak uvědomí, že taky neumí anglicky (chvíli to
zkouší víc nahlas, pak s lepší artikulací), nic nepomáhá a volá se další
soused... No a za chvíli je kolem nás 5-10 žbreptajících thajců ale to už
většinou přitáhne pozornost někoho, kdo ví jak z brindy ven =D Občas máme
pocit, že všichni kolem nás víc, kam směřujem, na jakej vlak čekáme, co chcem k jídlu
nebo že jsme se ztratili. Jednou mi paní v jídelně nerozuměla a dokonce si
zavolala přítele na telefonu =D Jindy, přijdu já se svým spásným řešením a to,
že namaluju obrázky. Trhací bloček jsem takhle zlikvidovala během prvních dnů a
docela jsem se v tom zdokonalila =D
Jak říkám, už jsme se adaptovali (alespoň dost na to,
abychom si to tu mohli užít a neměli víc depky) =) Pomalu jsme pochopili, co za
anglická slova znají a jak na ně s „gramatikou“. Thajci často předstírají, že
umí a prostě jen kývnou ano nebo ne, přeci jen je to pěkných 50/50. Horší teda
je zrada, když se vůbec nejedná o yes/no question. Prostě je třeba přijít s kontrolní
otázkou. Ze začátku jsem se hrozně bavila tím, že jsem přehodila konverzaci do
španělštiny, ale bohužel se nic významného nestalo, tak jsme zjistili, že je to
všechno uplně jedno =D
Ze začátku jsme tu trošku ze zoufalství byli s pár děckama
ze školy, ale to se přehouplo do tak psychicky náročného přátelství, že jsme je
museli vyměnit. Současní spolužáci jsou docela vpoho, všichni moc milí a úplně
naplňující přátelství to teda není, každopádně to berem tak, že jim můžeme
hodně pomoci a to je fajn. Kvůli těm větším mentálním rozdílům tu máme mezi
přáteli (myslím Thajci) podstatně starší lidi. Ale to funguje bezvadně... Až na
to že teda nejsou available během týdne, protože celkem tvrdě pracují.
Koukám, že článek se docela protáhl, a já už jsem začala
rozepisovat jeden o našem posledním výletu, takže připojím nějaké další obecné
info, které mě napadne, vedle našich cestovatelských storek. A ten zbytek, co
se nevejde, se pak pokusím nějak rozumně uspořádat. Problém, je, že struktura
kterou mám vždycky aktuálně v hlavě, se pak změní, když se k článku vracím,
protože to nikdy neudělám najednou.
Mějte se doma krásně =) piště kdyžtak otázky, ať mi pomůžete
vzpomenout si, co jsem přeskočila a
těšte se na další, protože věci se tu zase hodně změnili (k lepšímu) ;)
Čauky mňauky
