Dámy na cestách ;)

Takže, ehm jak je to dlouho, co jsme byly na jihu na pláži? Měsíc? Září uteklo fakt strašně rychle. Bojím se, že to bude horší a horší, jak už jsme se přehoupli přes polovinu našeho pobytu.

Takže k výletu, než zapomenu, co se vše dělo. Jeden z prvních větších výletů jsme si naplánovali na jih, andamanské pobřeží. Když říkám naplánovali, tak to jednoduše znamená, že jsme se rozhodli, kdy vyrazíme, na jak dlouho a jakým směrem. K žádným větším plánům jsme se ještě nedostali. 

Abyste mě správně pochopili. Nejsem zrovna ten typ člověka, co rád ztrácí čas plánováním. Člověk nikdy neví, jestli se někde nebude chtít zdržet déle, a nebo naopak vzít hned nohy na ramena. Rozhodování, kam přesně pojedeme, jsme si ulehčili tak, že jsem napsala pár CSmembrům a nejvíc se jich ozvalo z Phuket island, tak jsme vyrazili tam. V pátek hned po škole na vlakové nádraží chytit noční vláček. 

(mmch, ještě jsem zapomněla zmínit, že náš odjezd jsme museli jít oznámit ředitelce školy…  A ta poznamenala, že má pocit, že jsme každou chvíli někde, protože nás z pokoje není slyšet. Prý jestli bychom náhodou neměli studovat nebo tak něco. Čubka jedna zvědavá. Pak už jsme si jen klasicky vyslechli jak je vše nebezpečný a že je rainy season a nemá smysl skoro vycházet za brány kampusu, atd atd. Ta paní má o nás takový upřímný zájem a starost =D )

Takže jsme se přes všechny dobře míněné rady vydali riskovat své životy, počínaje 15 hodinami strávenými ve vagonu třetí třídy (ta kdyby věděla, tak si vytrhá všechny vlasy na hlavě). Mašinka měla zpoždění, jako vždy. Párkrát jsme se raději šli zeptat pána s plácačkou, zda už se jedná o náš vlak, až jsme zase vzbudili pozornost široké veřejnosti – to je tak, že vždycky musíme z místního nádražíčka, kde na cizince nejsou zvyklí. No a nakonec půlka nádraží věděla, kam ty dva zmatený „farrangové“ jedou.

„farrangs“ – tak tady říkají nám turistům

Čekání jsme si krátili tak, že jsme s červíkem na lavičce dělali taneční představení a mávali dětem z projíždějících vlaků. A zatím nám dorazil náš super luxury vůz, ve kterém bohužel chyběl náš vagon číslo tři… Takže nás během prvních zastávek v Bangkoku několikrát vystrnadili z míst, kde jsme se uvelebili. Už jsme si pak dokonce ani nesundávali batohy z ramen, jak jsme čekali, že zase někdo přijde =D No nic, melu nesmysly, nakonec jsme někde vepředu vystrnadili nějaký thajský kolíky z jejich pohodlných „laviček“ když šli na záchod a pěkně se vyvalili =) Už jsme byly připravený na ten jejich super lepkavej upocenej materiál sedaček, že jsme si pod sebe hodili hotelovej ručník a vyspali se skoro do růžova. ;)

Další vychytávkou je pudřík od johnson ´s na zadečky =D Teda, néé doopravdy, jenom trochu =D Taková maličkost je na cestách k nezaplacení. Haha, i takovýhle rady do života můžete najít v LonelyPlanet =D Musim teda říct, že průvodce po Thajsku od LP se vážně vydařil, a docela dost nás tu bavil, hlavně ze začátku, pisatel je holt vtipálek ;)

Po cestě nás děsně otravovali komáři. Vlaky co nemají AC, ale jen feny, obvykle mívají všechny okna dokořán (nejspíš i u kvůli tomu smrádku uvnitř). A pak nás ještě v intervalech 15 minut budili prodavači potravin, ty jejich promotion zpěvy jsou děsně vlezlý. Každý slovo protahují, takže ve výsledku člověk vnímá už jenom „kháááááá“.  Naštěstí chodí tak často, že se unavený mozek naprogramuje na mode, kdy už tomu nepřikládá pozornost a v „klidu“ odpočívá ;)

Dorazili jsme do Surat Thani, vyklepali vylisovaný komáry z dek a naskočili na bus na Phuket island. (mimochodem, Phuket se vyslovuje poo – get =D ). 

Prostě jsme k večeru dorazili na nějakej terminál na ostrově Phuket a klasicky jsme nevěděli, co kam kde. Jediný co jsme věděli, že na jihu v Rawai, je jeden chlapec z couchsurfingu, který je ochotný nám pomoci. Výhodou rainy season, je že se člověk moc nemusí strachovat o ubytování, není narváno. Takže jsme to prostě riskli, vzali si moto-taxi a vydali se až k němu, s tím, že uvidíme. Samuel nás přivítal ve svém bio-organic shopu a pohostil italskou zmrzlinou. Nakonec nás i ubytoval v útulném pokojíčku u sebe. Myslím, že pro Magdi super první zkušenost s CS. Večer s námi a svou „něco jako přítelkyní“ vyrazili do italské a ještě jsme zašli na drinčík do reggae baru a na procházku po pláži a molu. Ráno nás vzal na místní market, pláž Nai Ha, mirador a nejjižnější bod Phuket Islandu. Sam je  původem z Itálie, žijící v Thajsku už skoro rok, blázen do organických věcí, focení, sluníčka a pláže. Jeho slečně se asi moc nelíbilo, že nám dělá společnost, takže jsme dostali i krásné introduction do toho, jak jsou thajky žárlivý =D Nejzářivější úsměv nám dala poslední den, když jsme se loučili. Dozvěděli jsme se od něj docela dost o thajské kultuře (zatím jsme se zajímavosti vždycky dozvěděli jen od cizinců, kteří tyhle věci samozřejmě lépe vnímají, než Thajci samotní). Na druhý večer už jsme s Magdi vyrazili po „village“ sami a rozjeli jsme to s naší stopařskou érou. Sice trošku neplánovaně, protože v barech byly tak nechutný ladyboys, že jsme si ani nemohli vychutnat obvyklého Heinekena a radši se rozhodli projet se po jižní části ostrova.

Začalo to tím, že jsme si stopli nějakého skutristu. Což v takovém malém klidném místě šlo uplně samo. A člověk pozná dost zajimavých lidí. Vzpomínám si, jak jsme si tenkrát říkali“ jojo, skutry jsou v poho, auta brát nebudem, nikdy nevíš. Později už to bylo: bože,pick-upy jsou nejvíc v poho. Haha, teď už je všechno nejvíc v poho =D

 Na následující den jsme vykšeftili super cenu za „long tail boat“ i s řidičem po přilehlých ostrovech. Na ulici jsme ještě oslovili nějakou francouzskou rodinku, takže cena za jednoho byla krásných 350THB (180kč)/den. Strávili jsme krásné dopoledne na Coral Island, kde jsme plavali s rybičkama a museli odhánět Italský kolíky, který se kolem nás sesypaly jako vosy kolem bonbonu =) Přesto že to ráno vypadalo, že bude jen pršet, občas se trošku vyjasnilo a nakonec jsme se maximálně spálili. Ještě ke všemu tak vtipně (lobster story připojím až později ;)…

Long tail boat a ostrovy – no to  vám byla pohodička. Náš řidič si to tam šněroval mezi ostrůvkama jako pán tvorstva a sluníčko pálilo. Trošku ochladit jsme se byly na Budha island – ostruvek s chrámama a pár mnichama a velkou sochou budhy na utesu. Zde jsme trošku poplavali a šnorklovali. Byly jsme tu s francouzskou rodinkou jediní návštěvníci :-P Bohužel tatínek hlava rodiny uměl anglicky jenom lets go, takže se všude podíval a zase chtěl hned jít

Po výletě jsme se ještě vrátili k Italovi sbalit si věci a rozhodli se vyrazit zase jinam, 2 dny na menší vesničku na jihu bylo tak akorát. Turistickým minivanem se nám nikam nechtělo, tak jsme zase stopovali motorkáře =) říkali jsme si, jestli nám to zase vyjde, když potřebujeme jet do asi 20km vzdálenýho Patongu. První motorkář nás dovezl až k milému steakhousu, kde jsme si poprvé od příjezdu do Thajska dali steak a hranolky, a to za pohodový 100THB =) Dál se nám povedlo chytit nějakej supertrooper místní autobus. Taková ta klasická klec narvaná lidmi a řidič zabiják vpředu. Zase jsme dorazili do místa, o kterým jsme věděli úplný kulový, ale vytisklý papíry z Lonely Planet nám poradili jakým směrem se vydat, takže jsme s úsměvem a „maajkháá“ odmítli všechny tuktukáře a rozhodli se, že si jim na truc stopnem někoho za rohem a zamáváme ;). Parchanti rozmazlený tady (za cenu, kterou vás v Bangkoku povozí ve vzdálenosti 20km, Vám tu nabídnou poposunutí kilák k hotelu).

Už to vypadalo, že budem mít smolíka, začínalo se smrákat a poprchávat, ale asi po deseti minutách jsme stopli zatím nejlepší úlovek, pick-upa naloženýho záchodovýma mísama a thajcema jako bonus navrchu. Tak jsme se vyhoupli nahoru, a jak jsme tak hodnotili bezpečnostní podmínky, říkali jsme si, že by z nás maminky radost asi neměli =D

No do toho začal brutal slejvák, nasadili jsme naše pláštěnky (z té mojí už bohužel zbyla jen vesta-pláštěnka, ale aspon něco) a krčili jsme se mezi mísama posledních pár kiláků. Kluci zase měli o zábavu postaráno. Majda celou situaci vyšperkovala svou hláškou „nic nevidim, jen vim, že sedim na záchodový míse“ =D Těžce popsatelné, ale prostě to byl zase zážitek. V Thajsku je holt legranda =)). 

Nějak jsme podle koncentrace turistů vytušili, že jsme dorazili do Patong a nechali se někde vysadit, abychom to náhodou nepřejeli (ikdyž jsme přesně nevěděli co) . V Patongu tou dobou byly naši dva známí z Bangkoku: Cedric a Roshan. Cedrika jsme potkali ve školním bazenu a protože to byl jeho první večer, domluvili jsme se na drinku. Cedric dorazil ještě s Roshanem (Bezva kluk Indie, tak kolem třicítky žijící v Perthu). Kluci spolu chodili v Austrálii na střední a rozhodli se, se po deseti letech sejít zrovna v Thajsku. Trošku jsme přizpůsobili plány, protože jsme si tenkrát fakt sedli a rozhodli se, že posedíme ještě na jihu v Patong.

Kluci nám doporučili bungalov, ve kterém naštěstí měli místo, a mohli jsme se vydat objevovat město. Jedno z nejvíc turistických šílenství, plný ladyboys a sextourismu. Welkháááám na vás pokřikují holky i holko-kluci každých deset metrů se svým úžasným thajským akcentem. Mezery pak vyplňují tuktuk a „wanna dress, I make you beautiful dress“, „where u from, beautifull?“ a „welcome to Thailand, ping pong show?“ Zašli jsme do průměrný mexický s živou hudbou a pak přímo do nejvíc crazy ulice. Všude bary a gogotanečnice, hudba se přeřvává s ruznýma pozvánkama na night show a „hey, beautiful“ od ladyboys. Do toho pak ještě pobíhají lidi s ubohejma opičkama a děti co se snaží prodat růže podnapilejm párům za 10x vyšší cenu. Zašli jsme do beerhousu, kde to ladyboys rozjížděli na stolech a molech v minikraťáskách, pohybujíc se skoro do rytmů hudby, a nebo se plazili po hostech s vyšší promilí alkoholu. Jeden z ladyboy, s umělejma kozama se nám vetřel na fotku a nutně chtěl abychoms i šáhli. No tfujhooo =D, Nezapomněl zamrkat na kluky perfektníma umělejma řasama o pár drobných a zase odkráčel nakrucovat o stůl dál =D Ještě jsme se nějakou chvíli poflakovali po barech, dali tequilla bum a heinekena. Klukům dlouho vydrželo dělat si srandu z našeho „opálení“ až jsme si nakonec vysloužili přezdívku lobsters. Tak krásné jsme byly.

No prostě s klukama zase byla neuvěřitelná sranda. Roshan se poprvé setkal s „frightening russian lady“ a protože jsme se nějak nemohli shodnout ohledně hudebního vkusu, vyrazili jsme na posledního drinka k Busíkovi (starej růžovej Volswagen 2). 

Večer se nám protáhl skoro do 4, na to že jsme měli v sedm ráno vstát na výlet =D Ještě večír nám přišla sms od Cedrika, že to teda nedává (Nj, francouz=D) a na Phangha jsme vyrazili ve třech. Což ve výsledku vůbec nevadilo, protože jsme zjistili, že jsme členy super turistického výletu =D Ranní kocovinka, nedostatek spánku, ukřičená průvodkyně a i všichni ostatní účastníci „shouting day“ včetně rodinek s roztomilýma dětičkama. Ráno se to vůbec nejevilo jako nejlepší nápad. Vlastně jsem si celkem dlouho nadávala, že jsem nebyla při smyslech, když jsem na to kývla.

Korunu tomu nasadili, když z nás hned u vchodu průvodkyně udělala skupinku „Blue Stickers“, takže jsme byly taková super blue sticker family. A Roshanova otázka „Execuse me, blue sticker??“ – ukazujíc směrem k člunu, když jsme si nebyli jistí, který že to je pro náš kmen – to už byl vrchol absurdnosti =D Naštěstí po tom, co opadla turistická fotící euforie všeho okolo z leva i zprava, s dítětem a bez, se účastníci našeho modrého kmene rozmístili po lodi a s návštěvou prvního ostrova už panovala jen pohodová uvolněná atmosférka. A James Bond island byl naprosto dokonalej a ani mi nepřišlo, že by tam bylo moc lidí. Udělali jsme s Indem, Mr Czervikem a Viktorem pár fotek, zase se neskutečně nasmáli a kochali se atmosférkou.

Mě k velkému (ne)štěstí umřel další člen z technické výbavy a to SD karta, takže nejen že jsem přišla o super fotky z ostrovů v Rawai a cesty vlakem, ale i videa z Bangkoku atd, ještě ke všemu jsem byla na jednom z nejvíc cool míst v Thajsku a nemohla si udělat ani obrázek. Ale ve výsledku mě to dovolilo si zážitek užít „na maximu (že jo Kašpi, hlavně holky na maximum:D) Ještě že za mě fotila Magdi =) Na loďce jsme měli bufet oběd, Indická rodinka stále pokračovala ve focení se za všech různých situací a my jsme se dál plavili mezi vápencovými ostrůvky všech různých tvarů a velikostí =)

.. ach ach =) 

Občas nám i docela silně zapršelo, tak to mělo o to hezčí atmosferku, upřímně, slunce na přídi bylo (hlavně pro dva lobstery) nesnesitelný. Pokračovali jsme do zátoky, kde nám bylo dovoleno se vykoupat ;) Takže Magdi se Sábou samozřejmě první v řadě... Zážitek... Ani nevím, kdy jsem se přestala bát plavat v hloubce, ale naprosto jsem si to užila. Do toho nám trošku pršelo, prostě pecička =)) Pak jsme ještě dvakrát kanoevali a Magdi si vybírala mezi svými novými nápadníky z řad Thajců =D Úroveň komunikace s nimi se opravdu dá přirovnat k tomu, když si představíte Tarzana, jak něco vysvětluje svým drahým opičkám =D ...Monkeys, bum bum??

Přestože na nás padala únava skoro celej den, tak byla taková prča, že mě večer bolela bránice, pokaždý když jsem se nadechla =) Výlet se kvůli pár zdržovačkám protáhl, takže jsme dorazili do Patong dost pozdě na to, abysme stihli vlak a rozhodli se zůstat ještě jeden večer.

Už jen tak zlehounka, začali jsme náloží nejlepších palačinek u stánku a pokračovali slušnou pizzou. Tenhle trip se opravdu nesl v duchu odpočinku od thajské kultury. Večer jsme zakončili mojito kyblíkem u busíka číslo dva a mazali v šíleným slejváku „dom“. Ráno jsme se přemluvili vstát o půl šesté abychom doběhli na pláž a chytili nějaký „autobus“ do centra. Nevím, jestli jsme zase měli štěstí nebo se nám řidič přizpůsobil, ale za pět minut jsme se zase vezli a zadarmíko, někam. Fakt my je líto těch jelit, co platí tuktukářům a šidí se o skvělý zážitky.

Nevím, kde nás to vyklopili, prý dva kiláčky od autobusáku... Nejdřív jsme si řekli že to dojdeme, nakonec jsme zase chytli odvoz a bylo to sakra daleko. Pán s námi jezdil skutrem po městě aspoň pul hodiny a rozhodně si nemyslím, že to měl po cestě. A k tomu po dešti bylo „docela“ mokro, takže jsme si to chvílema jeli celkem slušnou potopičkou a měli strach, aby se nám to někde nesmejklo. 

Před námi už byla jen cesta busem zpátky do Bangkoku. Zase krásných 15 hodinek. Tentokrát pohodička ve vrchním patře autobusu uplně vepředu s výhledem. Celou cestu jsme střídali spánek s pozorováním cesty. A taky toho chlapce nalevo. Taková zbytečná poznámka autorky =D Vážně kousek, pro zájemkyně máme foto a detaily ;) 

A to je od nás zase na nějakou chvíli všechno, kdo za mě napíše bakalářku???

Miš maš

Miš maš?

Kontrolní otázka: no co je tohle vůbec za slovo?

Další otázka: jaké sakra "i" a dohromady nebo zvlášť? Přemýšlel jste nad tím někdo?

 

Nějak mi toto slovo přišlo na mysl, když jsem se rozhodla, že sepíšu pár novinek, zážitků a prožitých emocí.

Nechci, aby mé texty vyzněli jako úryvky z „milý deníčku“, ale asi to jinak neumím. Nejsem umělec a na papír nedokážu hodit nic jiného, než co mám zrovna v hlavě. Doporučuji nudné pasáže prostě přeskočit a snad zbydou nějaké hodnotné, co se informací týče.

Takže jdem na to: vzpomínám si, jak nám holčiny, co tu byly vloni říkali: že tu budem docela sami a že tu není moc lidí na paření a kamarádíčkování a tak... A víte co? Ono to vážně není tak jednoduchý si v takovým obrovským městě vybudovat stabilní základnu, co se lidí týče. Za prvé, ve škole je to téměř nemožné. Sice je kolem nás dost studentů, ale jazyková bariéra tu vztahům nedovolí přerůst v něco většího než „acquaintance“. Takže jsme brzo zjistili, že takhle to nepůjde. 

Pak tu bylo výletování. Na cestách prostě potkáte spoustu lidí a hlavně ze začátku jsme neustále vyměňovaly kontakty. Nejvtipnější na tom je, že jsme občas byly vážně až trapný a zoufalý..

Vzpomínám si, jak jsme potkali amíky ve vlaku na cestě ze severu (po tripu, kterej jsme strávili fakt jen s Thajcema a už nám hodně chyběl pořádný kontakt se západní kulturou)… No, a protože jsme vystupovali dříve než oni a kluci spali, tak jsme jim na sedačce nechali lísteček s telefonním číslem?? Tohle není úplně normální jednání =D Nakonec jsme se s nimi ani nesetkali, protože jsme si pak zpětně uvědomili, jaký to byly bukvice =D … to jen tak pro ukázku, jaké byly začátky. A že né vždy jsme se projevili jako zrovna reprezentativní vzorek, pokud vubec někdy =D

Chci tím říct, jop, opravdu jsme se tu ze začátku cítili sami, není to prostě Erasmus, ani USA... ani náhodou… Docela dlouho nám vydrželo komunikovat s našimi „virtuálními“ kamarády. Oranžový červík a zelený králík Viktor, který i v Thajsku nosí šálu. Dva plyšáci, který jsme z neznámého důvodu před odjezdem dostali, snad pro štěstí. Asi těžce uvěřitelný, ale dva plyšáci mnohdy dokázali vzbudit docela rozruch. A poznali jsme díky nim hodně zajímavých lidí. Pokud nejste dost open-minded, tak asi nezačnete řeč s dvouma praštěnýma holkama, který sebou po Thajsku vozí plyšáky =D A krom toho, taky musíte být trochu divný. A že jsme tu divných lidí potkali... Vlastně, všichni jsme tak trochu divný, ale červík s Viktorem to tu bezvadně prolomily. 

To mě přivácí k dalším myšlenkám... Thajsko není Evropa a lidí si tu dělají, co chtějí, neexistují hranice a nic co by určovalo co je správný a špatný. Svět je tu prostě svůj. Lidi jsou si tu bližší a vzdálenější víc, než jsem kdekoliv jinde zažila. Někdy je to tu všechno tak simple a perfektní až vás to dožene do deprese... (jep, jako třeba teď) Představte si, že jste někde, kde můžete dělat skoro vše, co se Vám honí hlavou a vyjadřovat vše co cítíte. To sebou jaksi přináší neuvěřitelné možnosti. Netvrdím, že tohle jinde nejde, samozřejmě že jo, ale tady je prostě víc lidí na stejné vlně, víc příležitostí a víc energie. A to jak v Bangkoku, tak na cestách. Takže se do toho snadno ponoříte a pak se ptáte sami sebe „ co to proboha dělám“ nebo „“kde to proboha sem“ – myslím to v dobrým.

Zpátky teda k lidem tady. Vedle thajců a turistů je tu obrovská komunita lidí, kteří si tu prostě našli to svoje a žijí tady. Občas jsou to turisti, které prostě město nenechalo odjet. Umíte si to představit? Hodně takových lidí jsme poznali přes Couchsurfing. Štve mě, že nám to trvalo skoro měsíc, než jsme dorazili na první středeční meeting, protože akce to byla epická. Lidi neuvěřitelný a až pak jsme pořádně začali objevovat, jak se tu vlastně žije a dá žít =) Bangkok může být jedna velká párty, jeden velkej chill nebo cesta, cokoliv. 

Jop, lidi z CS jsou prostě něco extra.

Někdy mám pocit, že to člověk tady nemůže všechno vstřebat. S každým dnem přichází nové věci a výzvy, noví lidé a nové nápady.

Představte si, že někde jste nebo něco děláte a říkáte si: jak jsem si tohle zasloužil nebo to jsem vždycky chtěl dělat.

A někteří lidé jsou důkazem toho, že tahle realita může být skutečná a snad i stálá. A pokud ne, tak nevím, jaký bude náš návrat.

Náš poslední výlet byl docela neuvěřitelnej. Početná banda asi 10-12 lidí vyrazila do národního parku. Tak polovina autem, druhá na motorkách. Ten den na cestě byl něco a večer jsme zapíchly v soukromým guesthousu tety jedné Thajky. Vila celkem daleko od civilizace, skoro v horách. Nad některým balkonem nebo terasou se skláněly větve stromů, tak to bylo skoro, jak když jste v korunách. Lidi se zbláznili a skončilo to neuvěřitelnou párty, jak jinak. Až na to, že tahle byla lepší =)

A týden před tím jsme si udělali další výlet. Tentokrát jsem to byly zase jen my dvě. Směr provincie Kanchanaburi. První večer jsme zůstali v hlavním městě, zašli do baru a užili si noční chill na březích řeky Kwhae. Druhý večer už jsme se snažili i spát venku v houpacích sítích, protože se v našem bungalovu začalo objevovat nějak moc švábů. Tak abychom je nerušili, chuděry.

Do národního parku Erawan to bylo tak 70km, které jsme s doprovodem zdolali na motorkách. Cesta opět krásnou přírodou, plnou života, za občasného mrholení nebo pořádného deště, s pohledem na vrcholky hor v mlze a řeky Kwhae kroutící se údolími.

Z parku jsme toho moc neviděli. Celý den jsme totiž strávili u vodopádu (Erawan waterfall). Ale nebyl to jen tak obyčejný vodopád, byl to kouzelný vodopád. =D Jednalo se o systém sedmi teras s vodopády, jezírky a jezery, a další hromadu potůčků. Ke každé přístupné části se dá dorazit, když následujete cestu parkem, která je dohromady dlouhá skoro dva kilometry. My jsme si to od třetího levelu dali po kamenech přímo nahoru. Téměř všude se dá koupat, voda je neskutečně průzračná. Tak krásná, že ani netoužíte potom jít někam kde nikdo není a čeřit ji ;) Ve čtvrté úrovni byl kámen tak obroušený, že se vodopád dal sjet jako naklouzačce a hloubka natolik dostatečná, abyste si mohl skočit šipku ;) Jinde zase stát přímo pod vodopádem, nebo krmit rybičky v jeskyni nebo se vyšplhat na kámen a všechno to pozorovat z povzdálí =) Taky jsem si na tomhle tripu zažila první negativní zkušenost s členem CS rodiny, ale poučili jsme se a zase tak velké škody to nebyly. 

Výlet do Kanchanaburi jsme obohatili ještě o cestu do jednoho národního parku „Sai yok“. Na tomhle výletu je jedinečné, že jsme měli celou dobu z prdele kliku a stalo se nám dost úsměvných situací. Přestože byl park asi 80km daleko, zvládli jsme většinu cesty stopem a ani jsme nějak extra neztráceli čas (mimochodem pickup ride je stejně prostě nej). A vlastně i mezi vesničkami kolem parku jsme měli docela štěstí a objevili zajímavý místa a lidi. V parku jsme za naše krásné úsměvy dostali pětihvězdičkové ubytování na zemi v office zdarma =) se vší péčí, spacáky i soukromou terasou. Nevím, jestli se takové věci dějí normálně nebo šíříme pozitivní auru =D 

 Ještě než se setmělo, tak jsme vyrazili na obchůzku, ale zjistili, že po řece by to bylo přece jen lepší, během chvíle sehnali lidi (což byla v poloprázdném parku náhoda jak svina) a v typickém longtail boat jsme si to dali krásnou přírodou okolo vodopádů a plovoucích bungalowů (cena asi 25Kč). A Sába si dokonce vyzkoušela i řízení. V jedné z plovoucích restauraček jsme si dali večeři a kafčo a večer jsme strávili poleháváním na visutém mostě s neuvěřitelným výhledem. Občas se u nás někdo zastavil na „pokec“ (již jsem vysvětlila, jaká je komunikace s Thajci) a jeden pán mi dokonce ořezal pastelku, abych mohla malovat. Až tak absurdní =D ... v noci dost pršelo, takže se nám v našem soukromém officu spalo jak princeznám a v šest ráno jsme vyrazili směr Bangkok. Zase jsme nějak nakombinovali autostop a autobus, záleží, co přijelo dřív. Prostě jeden z top víkendů =)

                               ..............................................................................

Momentálně jsme zpět v Bangkoku, odpolední hodina francouzštiny zase odpadla a venku leje. Tady je mimochodem tak krásně, když venku leje. Líbí se mi z balkonu pozorovat, jak se během pár minut cesty promění v řeky, poslouchat ten šrumec a když vylezete ven, stejně je pořád krásně teplo, dokonce je mnohem líp než normálně a lidé nejeví žádné velké známky toho, že by je déšť nějak omezoval od toho, co jsou zvyklý normálně dělat. Věděli jste že i na skutru se dá jezdit s deštníkem? =D Pokud se Vám náhodou z toho velkého množství vody rozlepí boty, hnedle vám je někde za deset kaček zase slepí dohromady. Myslím, že takhle tady své staré skoro rozpadlé volcomky nikdy nevyhodím =D

Mimochodem, stále jsem se ještě neodvážila ochutnat pečenýho švába =D Ale už mám za sebou kobylku a škorpiona. Ačkoliv, zásluhy nepatří jen mě, nýbrž i kapitánu Morganovi. Příště se hecnu sama. Říkám si, že i kdyby mě mělo být ještě druhý zle, pořád je to fajn historka, kterou jednou můžete říct svým dětem.

Taky už jsme si tu koupila „blues bar“ tričko, takže jsem zase o něco víc pravidelný zákazník. Jo a samozřejmě jsem na to pyšná. Mimochodem, blues bar nespojuje jen lidi ale zvířata. Naši kluci (myslím Viktora a červíka) – tam objevili svého posledního kamaráda: koalu Alberta.

Bohužel je to asi poslední kamarád, kterého spolu objevili. Protože červík se ztratil. Naposledy spatřen dne 16. září na párty v okolí Khao Yai NP. Možná že už toho přece jen bylo trochu moc a tak se rozhodl jít si po svých. Kdo ví, jestli to nebylo pro naše dobro. Škoda, že jsem na něj někam nenapsala adresu, zajímalo by mě, jestli by ho někdo poslal zpět. 

Hmm, ale skutečnou otázkou je co teď s Viktorem?

Tak já o tom popřemýšlím a brzo se ozvu s dalším článkem... Slibuju, že se pokusím aby nebyl tak divnej.

mějte se =)

Život v Bangkoku

Sawadee kha

Neboli hezký pěkný den, a jsem tu s dalším článkem. Pokud náhodou někteří z vás očekávají report z jihu (jakože pochybuji, že byste byly až takoví fanoušci), dovoluji si trošičku pozměnit své sliby a sepsat pár řádku, co mě v poslední době napadlo o thajské kultuře… Když už, tak aby ten blog byl aspoň trochu chronologicky, to dává smysl, ne? ;)

Že jsme u toho pozdravu, rovnou tak i začnu: sawadee kha (mužský rod sawadee khrap) je takového něco univerzálního jako naše dobrý den, které se dá použít v jakoukoliv část dne, mezi všemi sociálními vrstvami. Thajci svůj pozdrav často doplňují ještě o typické „Wái“ – spojené ruce dlaněmi před tváří a malá úklona (pouze hlavy)…  Jak vysoko ruce máme, tím větší respekt vzdáváme osobě, kterou zdravíme. Studenti se mezi sebou zdraví s rukama před prsy, mnichy případně členy královské rodiny potom s dlaněmi v úrovni čela.

Thajci si na tyhle rutinní projevy hodně potrpí a je slušností odpovědět. Řekla bych, že se spíše vyhýbají očnímu kontaktu, pokud kolem někoho procházíte, je zdvořilé sklopit hlavu, tím spíš, jestliže jdete kolem skupinky, která zrovna o něčem diskutuje. Někteří si na ulici takhle pokynou místo pozdravu a právě aby na Vás nemuseli upírat ty oči. Náš klasický handshake zde není až tak obvyklý, i když turismus už přece jen udělal svoje, takže tím pravděpodobně nikoho nezarazíte. Ale nečekejte, že Vám někdo stisk řádně oplatí, nejsou prostě zvyklí. V některých místech dokonce i příliš kontaktu mezi opačnými pohlavími není až tak běžné, ale to už pak vážně mluvím o odlehlých vesničkách, kam turisté neproudí davy. V Bangkoku se páry drží už celkem běžně za ruce. Pro nás běžná záležitost, ale takový to partnerský „milískování“, k tomu má prostě jejich kultura stále daleko.

Jak jsem zmínila, společnost si zde váží mnichů, dále pak učitelů a hlavně královské rodiny. Obrázky a velké billboardy královské rodiny či jejich členů uvidíte úplně všude, venku u cesty, v restauraci, škole… Královská rodina je uctěna tak, že dvakrát denně (v 8 ráno a 6 v podvečer) hraje hymna a Thajci přestanou veškeré své činnosti. Hymnu můžete slyšet hlavně ve veřejných prostorách, dopravních prostředcích, nevím, jak to mají Thajci v práci a ve škole jsem tak brzo a pozdě ještě nebyla ;) Nejvíc nás to překvapilo, když jsme si byly zaběhat zrovna touhle dobou v parku a najednou se prostě ta šňůra pobíhajících sportovců zastavila, a stáli, než hudba dohrála (policista nám naznačil, že bychom se měli chovat obdobně). Na jednu stranu je ten projev úcty moc pěknej zvyk, na druhou těžko říct, jestli tahle rutina má ještě něco společného s opravdovým projevem respektu. Ale to trochu odbočuji. Představitele královské rodiny zde najdete i na bankovkách, ale jsem z toho trochu zmatená, kdo je kdo. 

Na co jsem si ze začátku trošku zvykala, bylo, že hnedle druhá konverzační otázka je, jak jste staří. U nás možná neslušné, zde to lidem pomáhá sestavit mezi sebou hierarchický žebříček. Starší jsou tu od toho, aby pomohli mladším, mladší zase respektují starší. Dokonce i při oslovování jsou rozdíly v použitých slovech (pí a noon). Ve škole je tudíž pro studenty i zásadní jestli jste prváci nebo jiný ročník. Vedle toho, že celkový status ještě nutno zvážit vzhledem k vašim zkušenostem a výši platu. Třeba na základě toho se určuje, kdo platí v restauraci, pokud se samozřejmě jedná o kamarády či blízké (rozhodně ne o náhodné setkání s turisty) – ale někteří Thajci jsou prostě hodně ochotní i tak. Nezištně a rádi vám se vším pomohou a nic za to nežádají, spíš to pokládají jako samozřejmost.

Teď trošičku tápu, jak popsat, to co chci říct… Thajci různě přistupují i k různým částem těla, řekněme od shora směrem dolů. Pravděpodobně byste Thajce ponížili nebo urazili, kdybyste mu chtěli šahat na hlavu. Projeví se to třeba i v chrámech. Všechny náboženské obrázky jsou ve výšce tak, aby hlava Buddhy byla výše než hlava těch ostatních. Pokud se někde fotíte, je dobré si na to dát pozor, aby úroveň vaší hlavy byla o něco níže. Na druhou stranu chodidla jsou považována za něco nečistého. Hlavně nesmíte směrem k Buddhovi nebo obrazům královské rodiny nastavovat svá chodidla. Průser by byl, kdyby jste třeba na ulici šlápli na bankovky, nebo se ji tak snažili chytit, aby Vám neulítla, jelikož jsou na ní reprezentanti královské rodiny. Dobré je se i vyvarovat různým zvykům, že si nohou otevřeme nebo něco přidržíme, případně si na nohy sedneme na židli nebo je dokonce dáme na stůl. Na hodně místech se Thajci vyzouvají, tak je dobré je následovat. Ve chrámech je to potom absolutní samozřejmostí, a skoro na 100% zde u vchodu bude někdo, kdo bude dohlížet nad dodržováním těchto pravidel, minimálně právě u důležitých chrámů. Když však tyhle nepsaná pravidla budete dodržovat obecně, Thajci to ocení a stoupnete u nich, alespoň proto, že víte něco o jejich kultuře a umíte ji respektovat. Nepřekvpí Vás, že v chrámech jsou obvyklé dresscode. Dnes už se na tom i vydělává, že vám na turistických místech nabízejí nějaké ty sarongy a volný kalhoty se slonama, abyste zakryly ramena nebo kolena ;)

Pokud jsem to ještě nezmínila, tak vedle sawadeekha často uslyšíte „where you goooou“ – protože jsme se s tím ze začátku setkávali hlavně od lidí, kteří se nám snažili něco vecpat, nejlépe odvoz, tak  nám to asi ani nepřišlo tak divný. Pak nám jeden učitel, co tu už delší dobu žije a vyučuje jazyky vysvětlil, že to je prostě kulturní záležitost = české „jak je“ a anglické „how you doin“ – Thajce prostě víc zajímá, kam jdete (možná proto, že mít se můžete jedině dobře?), tudíž „where you gooou“, vlastně není nic jiného než scestnej mechanickej překlad... ;)

Jo a proč to píšu takhle jak kokot? Thajská angličtina je strašně srandovní =) Oni mají totiž přízvuk na poslední slabice, kterou se ještě ke všemu snaží co nejvíc protáhnout. Nejdřív jsem si ve Spainu zvykla na Sabííína, teď si zase musím zvykat na Sabinááááá a Magdi to má ještě horší, páč z ní je Magedááááá, někdy Marketa, někdy Marie. A protože jsou tu přezdívky hrozně populární, tuhle prekérní situaci ve škole vyřešili tak, že nám dali přezdívky, mě Ton Kao a Magdi Málí – rýže a jasmín... Potom, co se nám jeden kluk představil jako football si absolutně nestěžuju =D – to mě připomnělo článek v Lonely Planet o rýži.

Bylo to asi nějak takhle, doslovný překlad jednoho z nejpoužívanějších výrazů slova jíst znamená konzumovat rýži a údajně jeden z nejběžnějších pozdravů, bychom doslova přeložili jako „Už sis dal dneska rýži?“ =D Takže hádáte správně, bez rýže se tu žádné jídlo neobejde… ale o těchto rituálech až někdy později ;) No a taky nás docela pobavila ta náhoda, když jsme zjistili, že rýže rýží zde je ta jasmínová… super ne? =)

Ještě se malinko zmíním k té Thajštině, jelikož se mi vybavilo pár odlišností... Latinka je tu docela výjimečná, takže překlady thajského písma se většinou, co se spellingu týče, hodně liší. A přiznám, že nám to tu někdy pěkně komplikuje život =D Dokonce mám pocit, že některým Thajcům (nemyslím až tolik ve městě nebo mezi mladými či studovanými) dělají překlady do latinky problém. Jeden z učitelů nám zde ukazoval svoji mapku části Bangkoku, kterou měl vytisknutou pro jistotu s oběma výrazy, thajskou hatmatilkou a latinkou. Prý ty výrazy někteří taxikáři vůbec nechápali, když potřeboval někam hodit. A vím, že studenti se často musejí dohadovat hromadně, když je požádáme, aby nám něco napsali v latince. Prostě a jednoduše, je to peklo =D 

V Thaštině je spoustu hrozně maličkých niancí stejně tak jako rozdílů v intonaci. Pár lidí mi říkalo, že si na to člověk časem zvykne a začne to rozeznávat. My zatím nezvládáme úspěšně ani zopakovat nejjednodušší výrazy, protože to absolutně necítíme, ty rozdíly. I to jejich písmo, teda obrázky, taky zlo. Oni to tak zvláště slepují ty symboly, že se v tom vůbec nemůžeme vyznat a to jsme si sebou ze začátku nosili takový praktický slovníček... I kvůli všem těm rozdílům v intonaci se tady moc nesnažíme mluvit, abychom ještě někoho neurazili. Zase na druhou stranu, jakmile projevíte snahu nebo dokonce ukážete, že už něco umíte, hrozně si je tím získáte ;)

                                                                      ....................

A jak je mým dobrým zvykem, článek si tu zase dokončuji později bez návaznosti.

A nějak jsem si uvědomila, že jsem se ještě moc nevyjádřila k uspořádání města. Sakriš, to mělo být na začátku, takže...

 Bangkok celkem výrazně pomáhá rozdělovat řeka „chao phraya river“, v jednom takovém ohybu je historické centrum s památkami, temply, palácem a populární backpackers Khaosan Rd. Trošku severněji je naše pěkná lokalita, přes železnici na východ potom moderní čtvrt s mrakodrapy a čtvrtěmi jako silom, sukhumvit, siam. Názvy ulici vyřešili tak, že z jedné hlavní ulice (Rd, například Sukhumvit Rd) – vedou další Soi´s, které pak mají svá čísla (na jedné straně sudé, na druhé liché), takže adresa třeba Sukhumvit, soi4. Pak jsou tu ještě „thanons“ něco mezi road a soi. Problém pak je, když pak nějaké uličky třeba přerostou ve významější a začíná se nám to komplikovat. Vedle toho se taková významná ulice může plazit skoro skrz celej Bangkok, když to přeženu. Tudíž, ikdyž si myslíte, že ulici znáte a víte, kde je, hledaná Soi může být na druhé straně města. Krom toho, že některé velké třídy jsou dokolečka, a nebo se opravdu tak klikatí městem, podél řeky atd. Další problém je ten spelling. Když je i mistr google mimo, tak už to o něčem svědčí. Samozřejmě, že město je neskutečně rozlehlý. Klasika, směrem ven, obytné čtvrtě s více zelení, úplně na okraji pak chudinské čtvrti, podobné spíš vesnicím.

A od všeho toho uspořádání se docela odvíjí doprava. O bože, to je Vám taková prča =D Nejvíc mě pobavilo, když jsem tu jednou potkala nějakého pána, který říkal, jak je to tu po deseti letech takové sofistikované =D

Takže, vyberte si: local autobus, taxi, taxi-meter, tuk tuk, express boat taxi, MRT – metro, BTS – skytrain, moto-taxi, živé dopravní prostředky jsem tu naštěstí neviděla. Uplně nejvíc easy je doprava metrem, je tu jedna linka, která spíš spojuje obytné čtvrti, pro nás absolutně k ničemu. Jediné,  kdy jsme ji využili, tak při cestě z letiště, taková mini linka, přibližovák, kombinace MRT a BTS. BTS – neboli SKytrain taky naprosto v pohodě. Jsou tu dvě linky, docela dost rozsáhlý, mezi lepšími čtvrtěmi. Tam, kde se křižují, to pak vytváří několik pater a je sranda se trefit, kam potřebujete, respektivně najít tu správnou kombinaci jezdících schodů =D Cena se odvíjí od počtu zastávek (i s přestupem) – někde od 15 THB. Doprava je to docela rychlá, linky jezdí snad každých deset minut. Začínají v 6, končí o pulnoci. Pak jsou ještě hrozně v poho express boat taxis. Kousek od nás, je hned zastávka a člověk se snadno posune kamkoliv po řece, vyhne se zácpám ve městě a už to je pak do cílovky dorazí tágem ;) ... Mola jsou tu docela frekventovaně, v této části alespoň. A lodě operují docela daleko na sever i na jih. S cenou jsme se setkali 15THB, bez ohledu na počet zastávek ( na netu jsem však viděla i jiné lines)... Přes řeku vás hodí „ordinary boat“ asi tak za 3THB =D – dost směšné, že =) Ale loďky končí hrozně brzo, takže večer, když je nejvíc potřebujeme, tak je po všem =D Mimo chao-phraya je tu ještě jedna linka „Khlong“, řekla bych podobný systém, ale tím směrem jsme ještě nepotřebovali (za bílého dne) =D Btw, bílý den je tu od šesti do šesti, po celý rok.

Jestli si myslíte, že tohle by mohlo být docela dostačující, tak ani náhodou. Mezery tu vyplňují místní autobusy… A to je to, co bych vám vážně přála zažít =) Celej ten systém, vypadá asi jako, když jste dali pastelku a papír do ruky tříletému dítěti a pak podle toho nechali jezdit autobusy. Pro ty, kdo nemají představu, jak může vypadat takový asijský systém: autobusy nemají žádnej pevnej čas, kdy pojedou.  tady je to ještě upgradovaný tím, že nikdy nevíte ani která barva ( a jedna linka může mít barev hned několik) a od toho se pak odvíjí cena.

Jedna z šesti mapek obsahujících několik linek. Je to všechno jedna oblast, jenom prostě došli pastelky ;)

Tak například údajné linka 203 a 145 jezdí v noci, ale kde sakra? =)

Pro ukázku přikládám foto ;) Na zastávce sice poznáte, které číslo Vám přijede, ale pokud si nezavoláte na 1690, tak se rozhodně nedozvíte, kam daná linka jezdí.  Jo a samozřejmě na daném čísle si můžete hodit mincí, jestli někdo bude mluvit anglicky.. Jo, houbelec, to by bylo 50/50, tak dobře na tom s šancemi nejste. No krom toho, že teda nevíte, kam daná linka jede, tak vám řidič zastaví ještě jen na znamení. Což se občas dost špatně odhaduje, když jedete někam, kde jste ještě nebyli. Upřímně i tam, kde jste už byly =D Ze začátku jsme měli pocit, že se nám tu ulice mění před očima, protože stánky ráno, odpoledne a večer nejsou tytéž a Bangkok za světla a za tmy je taky naprosto jiný kafe. A vlastně všechno to tu bylo tak trochu jak s kouzelným schodištěm z harryho pottera. K tomu všemu ještě přidává to, že Vám paní radši odkývne směr nebo zastávku, aby nemusela přiznat barvu, že nerozumí. A aby toho nebylo málo, v nových čtvrtích je docela i oříšek vůbec naskočit na autobus vaším směrem, a to si nedělám prdel. Při našem počátečním zkoušení se nám nemálokrát stalo, že místo abychom se přiblížili, odjeli jsme někam úplně do háje. A taky se tu jezdí na opačné straně, což je někdy maličko matoucí, a když člověk víc povídá a míň myslí, prostě už zase jede špatně ;) Vážně nechci přehánět, ale jindy zase víte, kam jedete, jakou linkou, a i správný směr. Ale najednou bus prostě zastaví a všichni musí vystoupit, a proč Vám nedokáže nikdo vysvětlit. Jak říkám, užijete si tu hodně legrandy. A párkrát se nám dokonce stalo, že jsme se asi nelíbili řidičovi, tak nás pro dobro všech ani nenechal nastoupit ;)

Samozřejmě, že všechny tyhle strasti se minimalizují, jakmile si člověk najede svou linku nebo narazí na někoho, kdo komunikuje v angličtině. Bez té thajštiny to dopadá tak jak jsme popsala, proto se turisti většinou ani nesnaží autobusové linky pochopit, a já se jim nedivím. Věc, která je co se týče busů dost v poho, že je na „palubě“ vždy řidič a další osoba, která s chrastíkem obchází pasažéry a vydává lístky a kasíruje. Částka je většinou fixní, výjimečně podle zastávek, více z klimou, nebo v noci, některý linky snad zdarma... Taky nepředvídatelná záležitost =) Teda, údajně fungují i noční linky, Thajci na nás vždy koukali jak na blázny, když jsme se zmínili, že se vracíme busem a popravdě, často to dopadlo tak, že jsme prostě „docela dlouho“ čekali na zastávce a vůbec nic nám nepřijelo. Někdy můžete mít štěstí, ale spoléhat se tu na nic nedá. Tak si buď hodíme mincí, a nebo tomu dáme symbolickou patnáctiminutovku. Prostě jsme se zařekli, že nebudeme pohodlný a s těmi busy to tady nevzdáme ;)

Tohle mi ale bezvadně nahrává do karet. =) Můžete být pohodlní a vzít taxi, samozřejmě.. ale ejhle, ne vždycky to je výhra. Když sám pan google neví, nečekejte, že pan řidič bude vždycky vědět. Při troše štěstí Vás odmítne hned ve dveřích a vy zkoušíte štěstí dál. Jindy, a o to horší, z nějakého neznámého důvodu, prostě kývne a jedete, nevíte kam… není nic lepšího než uvolnit situaci starým otřepaným Where you gooou =D Takže je třeba šest ráno po akci, a vy už zoufale prosíte řidiče, ať vás radši vyloží a pokračujete zkoušet štěstí po svých. Ceny za taxi-meter jsou tu bezvadný. Když jedete ve větším počtu, je to mnohdy nejlevnější varianta ;) Vedle taxi metru se vás tu samozřejmě budou snažit odchytnou ti, co Vám cenu určí. Hlavně na místech, kde jsou pohodlní turisti nebo když vypadáte zoufale =D Problém trošku je, že ty ceny jsou i tak pro Evropany dost v pohodě. Od nás na západ, za hubičku, takže se tenhle business slušně rozvíjí. Už i někteří taximeter odmítají zapnout měřič. Ale tohle thajcům není moc podobný a spíš se jedná a luxusnější oblasti, kde už jsou prostě řidiči tak rozmazlený, že se o Vás prát nemusí. My jsme zatím neměli problém. 

Občas se tu s řidiči docela nasmějeme. Snažíme se třeba navázat konverzaci a řidič na nás zkouší jednu z „skoro 100% správných“ odpovědí – zopakuje název ulice, kam jedete a ukáže před sebe... tutovka, že jo. Na co jiného se můžete ptát. Dobře, že je cílová stanice před Vámi, to by Vám asi nedošlo =D a že jste se teda ptali na to, jestli má děti, to vem taky čert =D pak se příběh běžně vyvíjí asi takto „hahaa, sunandhaaaa“ – yes, sunandhaaa, sunandhaaa.... hahaaa, sunadhaaaa... =D Neuvěřitelný, jednou jsme si z jednoho řidiče dělali srandu, on se toho pak chytil a celou cestu jsme se překřikovali a vykřikikovali HuaLumphong =D a můžu říct, dost jsme se za břicha popadali =D

Docela hezký pohled na taxiky je večer, protože jsou to skoro jediné dopravní prostředky na silnicích. Ale jsou to kluci chytrý, všichni vyjedou do ulic, a pak Vám odmítnou zapnout měřič, protože traffic jam =D

Vedle taxis, tu ještě operují známé tuk tuk, takový ty příšerný šnečí domky s otravnýma řidičema. Buď Vám nabídnout o dost vyšší cenu, než všichni ostatní, nebo Vás povozí skoro zadarmo, ale do toho se musíte zastavit v pár obchodem se šperky nebo obleky, kde ještě ke všemu musíte strávit alespoň několik minut, aby Vás řidič vzal dál. Jindy zase dostanete super cenu, protože buddha loves you, nebo free gasoline... Občas je smutný vidět některý turistíky, jak vřele děkují řidiči za jeho ochotu a pomoc a přitom platí na Bangkok neskutečný částky. Nojo..=/

Osobně jsme se tomu způsobu přepravy chtěli vyhnout uplně, ale byla nám nabídnut cesta kolem buddha images za 5THB (3Kč – free gasoline, of course), tak jsme na to kývli. Řidič s námi strávil víc jak půl hodiny a absolvovali jsme povinnou zastávku v turistickým informačním centru. Bylo to nucený a trapný pro obě strany. Stačilo.

Co jsem vynechala?? ... ááá, moto taxi, vlastně.  To jsem objevili teprve nedávno a je to docela sranda, asi trošku nebezpečné ale jinak v poho. Moto taxi poznáte podle oranžový vesty, tyhle pánové na rozdíl od tuktukářů na Vás nikde pokřikovat nebudou, takže si jich třeba ani nemusíte všimnout. Mají takový svoje ghetta, povalují se na gaučích a vypadají nejvíc v pohodě =D Ceny jsou asi jako u taxi-metru ale za osobu, ve dvou je to ještě srovnatelný a občas se dá trochu smlouvat. Co, je ale k nezaplacení je rychlost, jakou vás někam dovezou. Ve špičce to může být rozdíl z 30 na 5 minut, uplně v pohodě (krom toho, že tou dobou Vás taxi může odmítnout vzít bez fixní vyšší ceny). Tito řidiči jsou prostě neuvěřitelně zdatní a pravděpodobně s Vámi budou kličkovat mezi auty, střihnou to po bíle čáře mezi dvěma pruhy, zleva po chodníku nebo to zprava (skoro v protisměru) napálí rovnou až k semaforům =D Na každé křižovatce už se řidiči automobilů naučili nechat před sebou volné místo, kde se postupně řadí majitelé skútrů a motorek. Ti pak všude vyráží první. Občas mají i takový sofistikovaný způsob přejíždění, že se vyhnou červeným úplně =D Jindy zase jedete a máte z každé strany 20 centáků plast od auta, v horším případě řvoucí local bus. Mezi místními jsem občas viděla, že se na takový skutr naštosovalo třeba 6 lidí (i se psem) – ale to spíš takhle v té naší studentské oblasti =)

A je to, dotáhla jsem "kapitolku", příště snad jídlo nebo něco takového obecného.

Můžete mi platit za snahu čokoládou, budu mít narozeniny :-P