Všechno to začalo docela nevinně. Víkend před námi a šílené
nutkání si prostě střihnout jeden z dalších budget výletů, než budeme mít
utrum a naši dokonalou dvojku začnou narušovat návštěvy =D Nevím, proč jsme
k účasti pozvaly i přátele, ale naštěstí nikdo nemohl a nám to nakonec nedalo a během
pěti minut sbalený, jsme vyběhly chytit autobus na hlavní nádraží a doufaly
jsme, že ještě není příliš pozdě. V rychlosti jsme popadly růže, které nám
zbyly v umyvadle z poslední návštěvy květinového trhu, a jednu jsme
hned daly pánovi v autobusu, který se na nás pořád usmíval. Teda možná se
usmíval na George, ale i tak si kytku zasloužil =)
Už ani nevím, kam jsme to tenkrát až chtěly dojet, ale ještě
že nám paní u přepážky ten lístek nedala, protože by to bylo uprostřed ničeho,
co je ještě ke všemu uprostřed ničeho. Z busu nás vykoply v Kanchanaburi
a tentokrát už jsme tu nebyly vykulený, odmítly všechny dychtivé taxikáře a
vydaly se pěšo rovnou k řece, kde je koncentrace guesthousů. Do cesty se
nám postavily stánky s mango sticky rice – takže dál už jsme se jen
valily. Zlatá procházka =) U řeky bylo docela plno, ale naštěstí se nám povedlo
najít jednu hodně skromnou místnost v bungalovu pohupujícím se na hladině
řeky. Místnost měla skoro vše, co člověk potřebuje k životu: širokou matraci na
zemi a jednu lampičku, na kterou se dal pověsit mokrý ručník. Ránko bylo
romantické, člověk otevřel oči přímo oproti východu slunce nad řekou "Kwae". Ještě
jsme si před dlouho cestu daly ledovou sprchu a šly se poohlédnout po skútrech.
Myslím, že to byl asi ten nejdebilnější nápad a my jsme ještě tak trochu spaly,
když jsme přebíraly klíčky. Naštěstí jsme asi po 30 kilometrech procitly a
uvědomily si, že cesta dlouhá více jak 250 kilometrů by asi nebyl moc velkej relax na
něčem, co jede sotva 90km/h =D Tak jsme to vesele otočily, vrátily se do půjčovny
a ještě než se začaly probouzet turisty, skútr už byl připraven k dalšímu použití.
Bohužel nás to stálo zálohu a plnou nádrž, ale co se dá dělat, člověk občas
musí něco obětovat =)
Takže střih a výlet po druhé; tentokrát už zvesela svižným
krokem k hlavní silnici, za křižovatku a na stopíka. Hnedle v prvním pick-upu
se nám ulevilo, zapnuly jsme hudbu vyvalily se a užívaly si toho bezstarostného
přepravování. První zastávka byla už v známém Say iok noi, kde jsme se
posilnily roteem a kokosovou šťávu a netrvalo to dlouho a jely jsme dál. Po
cestě byly nějaké tradiční horké prameny nebo lázně nebo cosi, a protože bylo „málo“
teplo, rozhodly jsme si udělat malou zastávku. S naším slavným papírem od
školy jsme tam vlezly na thajské vstupné, takže se to i kvůli té půlhoďce
vyplatilo =) Příjemná atmosférka, samý oblečení thajci, takže jsme se rozhodly
se též moc neobnažovat, alespoň se trochu vypralo jeté oblečení, které záhy během
stopování zase hned uschlo =)
Myslím, že až do Sangkhla Buri jsem dorazily v kuse.
Vlastně ne, náš milý řidič nám jednou zastavil, abychom si mohli udělat fotky
=)) Miluju tuhle provinciiii =) Přibližně posledních 100km se kolem nás totiž
objevovala a zase ztrácela přírodní nádrž, na které plavalo spoustu bungalovů a
bytečků... krásné!!! Vlastně celá Kanachanaburi je známá pro množství
přírodních parků!
A protože se nám do cílové stanice povedlo dorazit nějak moc
rychle, rozhodly jsme se, že to ještě zkusíme do „Three pagodas“ a zpět –
hraniční město s Burmou – asi 25km. Uvelebené vzádu na slunku jsme mrkly do průvodce a
zjistily, že jedem někam, kde nic není a na místě jsme ještě k tomu zjistily,
že by to možná mohl být problém se vůbec dostat zpět. Slušnou chvíli jsme se
tak potulovaly kolem silnice a když už se přeci jen mělo za chvíli stmívat,
objevilo se autoooo!! Žádné přespání se slepicema na trávě se dnes konat
nebude. Milá thajská rodinka to měla namířeno až ke známému dřevěnému mostu a
my jsme pouze musely zaplatit tím, že jsme se vyfotily s děckama a vyměnily
fejsbůky =) To ještě jde, ne? =)
Most v Sangkhla Buri při západu slunce byl boží,
nevýhoda pak byla, že jsme musely hledat ubytování za tmy (a jestli si dobře pamatuju, tak i za deště). Nakonec jsme někde
usmlouvaly skromný bungalov na 300THB a slíbily, že nepoužijeme ani klimačku
ani teplou vodu. Haha, takhle se to dělá =D na trhu jsme k večeří zase
daly mango sticky rice a nějaké další ovoce. I po stopem zdolaných 300kilometrech
jsme ještě měly energii „to go bananas“ a v nějaké fázi už si přestávám
pamatovat co bylo dál :-P dobrou...
Ranní vstávání bylo jak jinak než kruté, ale odměnou nám byl
most za východu slunce za doprovodu zpívajících mnichů, kteří tam ráno sbírali
almužny. Také jsme jim darovaly nějakou tu almužnu – rýži, ovoce, vodu a
květinu. Poklekly jsme a oni nám snad popřáli štěstí do života. Věřím, že mniši
nejsou nepřející stvoření, a to ani k farrangům =)
Hnedle po ceremonii jsme utíkaly na trh, kde jsme měly
randíčko s prodavačem ovoce a ééxtrémně jsme se nadlábly – klasika: mango,
mangosteen, kokos a nějaká další ochutnávka =)
Celkem v ranních hodinách jsme vesničku opustily a
vyrazily omrknout chrámy a hledat Mon village – kde žijí burmštní uprchlíci. Nakonec
jsme měli obrovské štěstí, protože jsme narazili na mladou holčinu, co tam
zrovna dělala dobrovolnici, tak nás nejen provedla, ale ještě jsme se i něco
dozvěděli =) Holčina pocházela z jihu Thajska, od malajských hranic a
přijela sem na půl roku vyučovat angličtinu. Nebo řekněme, šířit povědomí o
angličtině =) viděly jsme i „školu“ a jakým způsobem zde lidé žijí, radši bez
občanství než v Burmě. Celkem silné zážitky, ale i tak se všichni
usmívali. Takže už je načase, abyste se i vy doma přestali mračit na okolí :-P
Stop směrem zpátky opět proběhl hladce. V jednu chvíli,
když jsme vyskakovaly na korbu pickupu, tak jsme se s Magdou na sebe tak
smutně podívaly „hele, to přece nebude takhle jednoduché, ještě musíme párkrát
vyskočit, že jo?“ Vyskočily jsme někde u vodopádů, pokochaly se a odpočinuly si u skvělého obídka – tady asi nikdo neočekával farranga a už vůbec ne, že si
zvládne objednat jídlo v thajštině. Jsme prostě úžasný, nojo =D další stop
byl trapas, to jsme seděli v klimatizovaném autě, hehe. Naším posledním
plánem bylo meditační centrum už jen asi 100km vzdálené od Kanchanaburi.
Bohužel jsme přijely pozdě, takže jsme nemohly do toho brutááálního kopce s buddha
sochou, pokleknout a projevit respekt. Děsná škoda, říkáme si, při pohledu na
ten kopec =D
Abychom vůbec mohli dovnitř, navlíkli na nás takové vtipné
bílé tuniky. Vždycky jsem si říkala, že tady tak trochu blázním, teď to
vypadalo, že je mi definitivní konec v blázinci. Všichni zde chodili tak
pomalu a bosky, nad něčím asi přemýšleli (le-vááá nohu na-ho-ru, pra-váá noha
na-ho-ru, o-to-čiiit) a měli takové vtipné bílé oblečení. Navzájem mezi sebou moc
nekomunikovali. Základní délkou pobytu jsou tři dny, a pokud někoho nadšení
nepřejde, může zůstat déle a celý svůj život obětovat meditaci. Mrkly jsme do
té jejich knihy pravidel a praktik... no nezlobte se na mě, ale zpívat a
tancovat si prostě musííím, to mi nemůžete zakázat, to je moje meditace =D ..
žertuji, porod by byl asi to vstávání v 3:30, i tak věřím, zajímavá
zkušenost toto, když máte tři dny k dispozici.
Při odchodu nás samozřejmě zase všichni strašily, že se z tama
nijak nedostanem. Během minuty jsme odchytily řidiče od zásobování, ten nás
hodil na hlavní a už jsme si to pádily směrem Kanchanaburi, opět rozvalený na
korbičce =) nakonec jsme měli ještě o trochu více štěstí, protože dotyční
pokračovali do města, asi už jen hodku vzdáleného od Bangkoku. Tak jsme to
ještě krásně přepálily a vezly se i za tmy. Povedlo se mi tam vzádu několikrát
usnout. Sranda =D Závěrečnou hoďku už jsme daly minibusem a náš super relax
trip tím byl u konce někdy pěkně kolem půlnoci, přičemž jsme za dva dny
nastopovali více jak 600km =)
A pár mouder nakonec =D
-
- Autostop je skvělej způsob opalování. Magdi si
opět připomenula, co to je lobster look :-P
- -
Rozhodně není možné se přejíst mango sticky rice
:-p (Měla jsem tento článek radši pojmenovat „Výlet plný autostopů a
mangosticky rice“ =D)
- - Též se nám potvrdilo, že se správným přístupem
jde vše úplně hladce a že jsme skvělé duo, které kolem sebe šíří pozitivní
energii a přitahuje tak samé fajn věci =D (sakra, snad už té chvály není trošku
moc na jeden článek? Sabino, FUJ!)
-
- A také jsme zjistily, jak je to trapný, když se
někoho snažíte tajně fotit. Nejlepší je si o fotku vždy požádat. U hranic si
nás tam fotily nějaké děcka a když jsme jim naznačily, že se nemusí stydět a ať
se klidně vyfotí s námi, rozzářila se jim očka =)
uuuf, už je to nuda co, ty moje texty... ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat