Miš maš

Miš maš?

Kontrolní otázka: no co je tohle vůbec za slovo?

Další otázka: jaké sakra "i" a dohromady nebo zvlášť? Přemýšlel jste nad tím někdo?

 

Nějak mi toto slovo přišlo na mysl, když jsem se rozhodla, že sepíšu pár novinek, zážitků a prožitých emocí.

Nechci, aby mé texty vyzněli jako úryvky z „milý deníčku“, ale asi to jinak neumím. Nejsem umělec a na papír nedokážu hodit nic jiného, než co mám zrovna v hlavě. Doporučuji nudné pasáže prostě přeskočit a snad zbydou nějaké hodnotné, co se informací týče.

Takže jdem na to: vzpomínám si, jak nám holčiny, co tu byly vloni říkali: že tu budem docela sami a že tu není moc lidí na paření a kamarádíčkování a tak... A víte co? Ono to vážně není tak jednoduchý si v takovým obrovským městě vybudovat stabilní základnu, co se lidí týče. Za prvé, ve škole je to téměř nemožné. Sice je kolem nás dost studentů, ale jazyková bariéra tu vztahům nedovolí přerůst v něco většího než „acquaintance“. Takže jsme brzo zjistili, že takhle to nepůjde. 

Pak tu bylo výletování. Na cestách prostě potkáte spoustu lidí a hlavně ze začátku jsme neustále vyměňovaly kontakty. Nejvtipnější na tom je, že jsme občas byly vážně až trapný a zoufalý..

Vzpomínám si, jak jsme potkali amíky ve vlaku na cestě ze severu (po tripu, kterej jsme strávili fakt jen s Thajcema a už nám hodně chyběl pořádný kontakt se západní kulturou)… No, a protože jsme vystupovali dříve než oni a kluci spali, tak jsme jim na sedačce nechali lísteček s telefonním číslem?? Tohle není úplně normální jednání =D Nakonec jsme se s nimi ani nesetkali, protože jsme si pak zpětně uvědomili, jaký to byly bukvice =D … to jen tak pro ukázku, jaké byly začátky. A že né vždy jsme se projevili jako zrovna reprezentativní vzorek, pokud vubec někdy =D

Chci tím říct, jop, opravdu jsme se tu ze začátku cítili sami, není to prostě Erasmus, ani USA... ani náhodou… Docela dlouho nám vydrželo komunikovat s našimi „virtuálními“ kamarády. Oranžový červík a zelený králík Viktor, který i v Thajsku nosí šálu. Dva plyšáci, který jsme z neznámého důvodu před odjezdem dostali, snad pro štěstí. Asi těžce uvěřitelný, ale dva plyšáci mnohdy dokázali vzbudit docela rozruch. A poznali jsme díky nim hodně zajímavých lidí. Pokud nejste dost open-minded, tak asi nezačnete řeč s dvouma praštěnýma holkama, který sebou po Thajsku vozí plyšáky =D A krom toho, taky musíte být trochu divný. A že jsme tu divných lidí potkali... Vlastně, všichni jsme tak trochu divný, ale červík s Viktorem to tu bezvadně prolomily. 

To mě přivácí k dalším myšlenkám... Thajsko není Evropa a lidí si tu dělají, co chtějí, neexistují hranice a nic co by určovalo co je správný a špatný. Svět je tu prostě svůj. Lidi jsou si tu bližší a vzdálenější víc, než jsem kdekoliv jinde zažila. Někdy je to tu všechno tak simple a perfektní až vás to dožene do deprese... (jep, jako třeba teď) Představte si, že jste někde, kde můžete dělat skoro vše, co se Vám honí hlavou a vyjadřovat vše co cítíte. To sebou jaksi přináší neuvěřitelné možnosti. Netvrdím, že tohle jinde nejde, samozřejmě že jo, ale tady je prostě víc lidí na stejné vlně, víc příležitostí a víc energie. A to jak v Bangkoku, tak na cestách. Takže se do toho snadno ponoříte a pak se ptáte sami sebe „ co to proboha dělám“ nebo „“kde to proboha sem“ – myslím to v dobrým.

Zpátky teda k lidem tady. Vedle thajců a turistů je tu obrovská komunita lidí, kteří si tu prostě našli to svoje a žijí tady. Občas jsou to turisti, které prostě město nenechalo odjet. Umíte si to představit? Hodně takových lidí jsme poznali přes Couchsurfing. Štve mě, že nám to trvalo skoro měsíc, než jsme dorazili na první středeční meeting, protože akce to byla epická. Lidi neuvěřitelný a až pak jsme pořádně začali objevovat, jak se tu vlastně žije a dá žít =) Bangkok může být jedna velká párty, jeden velkej chill nebo cesta, cokoliv. 

Jop, lidi z CS jsou prostě něco extra.

Někdy mám pocit, že to člověk tady nemůže všechno vstřebat. S každým dnem přichází nové věci a výzvy, noví lidé a nové nápady.

Představte si, že někde jste nebo něco děláte a říkáte si: jak jsem si tohle zasloužil nebo to jsem vždycky chtěl dělat.

A někteří lidé jsou důkazem toho, že tahle realita může být skutečná a snad i stálá. A pokud ne, tak nevím, jaký bude náš návrat.

Náš poslední výlet byl docela neuvěřitelnej. Početná banda asi 10-12 lidí vyrazila do národního parku. Tak polovina autem, druhá na motorkách. Ten den na cestě byl něco a večer jsme zapíchly v soukromým guesthousu tety jedné Thajky. Vila celkem daleko od civilizace, skoro v horách. Nad některým balkonem nebo terasou se skláněly větve stromů, tak to bylo skoro, jak když jste v korunách. Lidi se zbláznili a skončilo to neuvěřitelnou párty, jak jinak. Až na to, že tahle byla lepší =)

A týden před tím jsme si udělali další výlet. Tentokrát jsem to byly zase jen my dvě. Směr provincie Kanchanaburi. První večer jsme zůstali v hlavním městě, zašli do baru a užili si noční chill na březích řeky Kwhae. Druhý večer už jsme se snažili i spát venku v houpacích sítích, protože se v našem bungalovu začalo objevovat nějak moc švábů. Tak abychom je nerušili, chuděry.

Do národního parku Erawan to bylo tak 70km, které jsme s doprovodem zdolali na motorkách. Cesta opět krásnou přírodou, plnou života, za občasného mrholení nebo pořádného deště, s pohledem na vrcholky hor v mlze a řeky Kwhae kroutící se údolími.

Z parku jsme toho moc neviděli. Celý den jsme totiž strávili u vodopádu (Erawan waterfall). Ale nebyl to jen tak obyčejný vodopád, byl to kouzelný vodopád. =D Jednalo se o systém sedmi teras s vodopády, jezírky a jezery, a další hromadu potůčků. Ke každé přístupné části se dá dorazit, když následujete cestu parkem, která je dohromady dlouhá skoro dva kilometry. My jsme si to od třetího levelu dali po kamenech přímo nahoru. Téměř všude se dá koupat, voda je neskutečně průzračná. Tak krásná, že ani netoužíte potom jít někam kde nikdo není a čeřit ji ;) Ve čtvrté úrovni byl kámen tak obroušený, že se vodopád dal sjet jako naklouzačce a hloubka natolik dostatečná, abyste si mohl skočit šipku ;) Jinde zase stát přímo pod vodopádem, nebo krmit rybičky v jeskyni nebo se vyšplhat na kámen a všechno to pozorovat z povzdálí =) Taky jsem si na tomhle tripu zažila první negativní zkušenost s členem CS rodiny, ale poučili jsme se a zase tak velké škody to nebyly. 

Výlet do Kanchanaburi jsme obohatili ještě o cestu do jednoho národního parku „Sai yok“. Na tomhle výletu je jedinečné, že jsme měli celou dobu z prdele kliku a stalo se nám dost úsměvných situací. Přestože byl park asi 80km daleko, zvládli jsme většinu cesty stopem a ani jsme nějak extra neztráceli čas (mimochodem pickup ride je stejně prostě nej). A vlastně i mezi vesničkami kolem parku jsme měli docela štěstí a objevili zajímavý místa a lidi. V parku jsme za naše krásné úsměvy dostali pětihvězdičkové ubytování na zemi v office zdarma =) se vší péčí, spacáky i soukromou terasou. Nevím, jestli se takové věci dějí normálně nebo šíříme pozitivní auru =D 

 Ještě než se setmělo, tak jsme vyrazili na obchůzku, ale zjistili, že po řece by to bylo přece jen lepší, během chvíle sehnali lidi (což byla v poloprázdném parku náhoda jak svina) a v typickém longtail boat jsme si to dali krásnou přírodou okolo vodopádů a plovoucích bungalowů (cena asi 25Kč). A Sába si dokonce vyzkoušela i řízení. V jedné z plovoucích restauraček jsme si dali večeři a kafčo a večer jsme strávili poleháváním na visutém mostě s neuvěřitelným výhledem. Občas se u nás někdo zastavil na „pokec“ (již jsem vysvětlila, jaká je komunikace s Thajci) a jeden pán mi dokonce ořezal pastelku, abych mohla malovat. Až tak absurdní =D ... v noci dost pršelo, takže se nám v našem soukromém officu spalo jak princeznám a v šest ráno jsme vyrazili směr Bangkok. Zase jsme nějak nakombinovali autostop a autobus, záleží, co přijelo dřív. Prostě jeden z top víkendů =)

                               ..............................................................................

Momentálně jsme zpět v Bangkoku, odpolední hodina francouzštiny zase odpadla a venku leje. Tady je mimochodem tak krásně, když venku leje. Líbí se mi z balkonu pozorovat, jak se během pár minut cesty promění v řeky, poslouchat ten šrumec a když vylezete ven, stejně je pořád krásně teplo, dokonce je mnohem líp než normálně a lidé nejeví žádné velké známky toho, že by je déšť nějak omezoval od toho, co jsou zvyklý normálně dělat. Věděli jste že i na skutru se dá jezdit s deštníkem? =D Pokud se Vám náhodou z toho velkého množství vody rozlepí boty, hnedle vám je někde za deset kaček zase slepí dohromady. Myslím, že takhle tady své staré skoro rozpadlé volcomky nikdy nevyhodím =D

Mimochodem, stále jsem se ještě neodvážila ochutnat pečenýho švába =D Ale už mám za sebou kobylku a škorpiona. Ačkoliv, zásluhy nepatří jen mě, nýbrž i kapitánu Morganovi. Příště se hecnu sama. Říkám si, že i kdyby mě mělo být ještě druhý zle, pořád je to fajn historka, kterou jednou můžete říct svým dětem.

Taky už jsme si tu koupila „blues bar“ tričko, takže jsem zase o něco víc pravidelný zákazník. Jo a samozřejmě jsem na to pyšná. Mimochodem, blues bar nespojuje jen lidi ale zvířata. Naši kluci (myslím Viktora a červíka) – tam objevili svého posledního kamaráda: koalu Alberta.

Bohužel je to asi poslední kamarád, kterého spolu objevili. Protože červík se ztratil. Naposledy spatřen dne 16. září na párty v okolí Khao Yai NP. Možná že už toho přece jen bylo trochu moc a tak se rozhodl jít si po svých. Kdo ví, jestli to nebylo pro naše dobro. Škoda, že jsem na něj někam nenapsala adresu, zajímalo by mě, jestli by ho někdo poslal zpět. 

Hmm, ale skutečnou otázkou je co teď s Viktorem?

Tak já o tom popřemýšlím a brzo se ozvu s dalším článkem... Slibuju, že se pokusím aby nebyl tak divnej.

mějte se =)